631 07.06.2018 12:27:35

Starý a chudý, ale uznávaný učitel hebrejštiny a talmudu Jakob Jakobsohn chodí již řadu let vyučovat do rodiny významného berlínského bankéře. Učil již mnoho členů této rodiny a všichni ho mají rádi. Když se blíží výročí už pětadvacátého roku, kdy Jakob Jakobsohn poprvé vkročil do jejich domu, rozhodne se bankéř, že mu dá nějakou pořádnou odměnu. Ale potíž je v tom, že jak svého učitele zná, nebude chtít ve své skromnosti žádnou odměnu přijmout. Proto se rozhodne nastražit malou past. Na schodiště v domě, po kterém Jakob Jakobsohn celá ta léta chodí, položí váček s penězi tak, aby jej nebylo možno přehlédnout. Pak v pokoji očekává spolu s rodinou učitelův příchod.
Když Jakobsohn vstoupí do dveří, všichni napjatě sledují výraz jeho tváře, a nezklamou se. Je vidět, že ho potkalo něco příjemného. Učitel přímo září štěstím.
„Co se vám tak pěkného stalo?“ ptá se vesele bankéř.
„Víte, já už chodím do vašeho domu přesně na den pětadvacet let, ale to, co dnes, se mi ještě nepřihodilo,“ sděluje jim radostně učitel.
„Pětadvacet let si k vám chodím vydělávat na svůj skromný chléb. Několikrát týdně, v zimě, v létě, pořád. A když jsem si na to dneska vzpomněl, říkám si: vždyť tu cestu znáš dokonale nazpaměť. Znáš tady každou kliku, každý schod. A tak jsem schválně jednou zkusil jít se zavřenýma očima. A došel jsem přesně, bez klopýtnutí! Tak z toho se teď velmi raduji!“

(David Maškenazy: Komu je dnes dobře?)